Podmínka pozdního ↗minimalismu, která přináší podobné efekty jako ↗bariéryn. princip ↗subjacence. Tato podmínka se týká částí syntaktické derivace zvaných ↗fáze a limituje syntaktické operace, jako je např. ↗operace shody či posun syntaktických elementů. Existují dvě různé verze PIC: silnější (1a) navržená ✍Chomským (2000:108) a slabší (3) od ✍Chomského (2001:14):

Podle (1a) je doména (tj. komplement) fázové hlavy nepřístupná pro syntaktické operace mimo fázi. Pouze hlava fáze a hrana fáze jsou přístupné pro operace zvenčí. Pro (1b) to znamená, že komplement (tj. zakroužkovaná VP) verbální fázové hlavy v je nepřístupný pro operace zvenčí fáze vP, např. pro časovou hlavu T a vyšší elementy. Pouze fázová hlava v a DP₁ na hraně fáze jsou přístupné pro takové operace. Syntaktické elementy nacházející se v komplementu fázové hlavy se však mohou vyhnout efektu PIC, pokud se posunou na hranu fáze. V případě dlouhého posunu se tedy daný syntaktický element posouvá vždy z hrany nižší fáze na hranu další fáze, takže tento posun má cyklický charakter. Pro operaci shody však taková úniková cesta neexistuje. Kvůli PIC je syntaktická struktura posílána na rozhraní LF a PF postupně po jednotlivých fázích, proto má fázový minimalistický model tu výhodu, že redukuje komputační náklady, které by vznikly, kdyby se celá struktura uchovávala až do konce syntaktické derivace.

PIC v (1a) je však příliš silná, protože lze najít věty, v nichž syntaktické elementy nacházející se mimo danou fázi vstupují do syntaktického vztahu s elementem ve fázovém komplementu. Protože v č. nominativní argument může zůstat in situ ve vP (✍Veselovská, 1995; ✍Biskup, 2011), tak se ve větách jako (2) časová hlava T shoduje s nominativním argumentem, který se nachází v komplementu verbální fázové hlavy v, tj. na místě DP₂ v (1b):

Kvůli příkladům tohoto typu ✍Chomsky (2001:14) navrhl slabší verzi PIC (3), podle níž elementy mimo fázi mohou vstoupit do syntaktického vztahu s elementy ve fázovém komplementu. To je ale možné jen do té doby, než se s danou strukturou spojí další fázová hlava:

Podle definice (3) se v (2) T (vadí) může shodovat s nominativním argumentem ta nová sousedka v komplementu fázové hlavy v, protože fázová hlava C v době této operace ještě není ve struktuře přítomná. Obecně tedy platí, že syntaktické operace mohou překročit maximálně jednu fázovou hranici.

Ale i slabší verze PIC (3) se zdá být příliš restriktivní. Lze najít příklady, v nichž syntaktické operace překračují více než jednu fázovou hranici. Např. některá data s principem A (↗teorie vázání) jsou problematická. U ✍Chomského (2007), ✍Chomského (2008) je princip A pojímán jako operace shody mezi hlavou T a anaforou. To přivodí problémy v případě vzdálených anafor jako v (4), kde se maticové T shoduje s anaforou sebe (a také se subjektem Jan):

Protože kontrolované infinitivy (viz ↗kontrola) jsou obvykle analyzované jako CP (tzn. fáze), v (4) se nacházejí tři fázové hranice mezi maticovým T a anaforou sebe: maticová vP, zapuštěná CP a zapuštěná vP.

Také některá data s principem C (viz ↗teorie vázání) představují problém pro slabší PIC (3). U ✍Chomského (2008) je princip C též pojímán jako vztah shody. Protože (5) je s danou koindexací negramatická, princip C je zde platný. To ovšem znamená, že operace shody mezi nevysloveným zájmenem (pro), které c‑ovládá koindexovaný referenční výraz Jan, a Jan jde přes tři fázové hranice: zapuštěnou CP₂ a vP₂ a v ní zapuštěnou CP₁:

Otázky jsou standardně analyzovány pomocí shody mezi wh‑rysem na hlavě C a wh‑rysem na otázkovém slově, tj. kterou v (6a). Jakmile je C spojena se strukturou, je podle PIC v (3) komplement verbální fázové hlavy (kterou panenku) nepřístupný pro syntaktické operace (viz (6b)), což je v protikladu k tomu, že (6) je gramatická:

(6)		a. [CP C Mařenka [vP chce [VP kterou panenku]]]?

Příklady z jiných jaz. obsahující nelokální operaci shody se nacházejí např. v této literatuře: ✍Polinsky(ová) & Potsdam (2001), ✍Boeckx (2004), ✍Bhatt (2005), ✍Bošković (2007) aj. Pro výše zmíněné a jim podobné problémy lze najít různá řešení. To nejméně zajímavé je obecně popřít existenci fází a PIC v syntaktické derivaci. Další možnost je připustit existenci fází a PIC, ale popřít důležitost PIC pro operaci shody, viz např. ✍Bošković (2007). Podle tohoto přístupu PIC omezuje pouze posun syntaktických elementů – kvůli linearizačním požadavkům –, v důsledku čehož se posun děje postupně cyklicky, ale operace shody se může volně uplatňovat přes fázové hranice. Podobný efekt má analýza ✍Bobaljika (2008), který navrhl, že operace shody není záležitostí syntaxe, nýbrž postsyntaktického morfologického komponentu přítomného na PF. Protože PIC se uplatňuje jen v syntaktickém modulu, nemůže v tomto případě shodu omezovat.

Jiné analýzy připouštějí důležitost PIC jak pro posun, tak pro shodu, musí tedy vysvětlit problematická data s nelokální operací shody jiným způsobem. Tvrdí, že sonda a cíl (viz ↗operace shody) jsou sice odděleny fázovými hranicemi, ale vlastní operace shody probíhá v malých lokálních krocích, které neporušují PIC. Např. podle ✍Legate(ové) (2005) funguje verbální fázová hlava v jako zprostředkovatel shody; nejdříve se shoduje s cílovým objektem a poté se shoduje s nějakým strukturně vyšším elementem. Tímto způsobem shoda může postupovat neomezeně vysoko, až k nejvyšší sondě. Tomuto typu přístupů se částečně podobá analýza ✍Biskupa (2009), podle níž množinová informace vzniklá operací vnoření perkoluje celou derivací nahoru, takže informace o rysech cíle je vždy přítomná na sesterském uzlu sondy.

Další vlivné přístupy tvrdí, že sonda a cíl ve skutečnosti nejsou vzdálené tolik fázových hranic, jak se to v daných větách jeví, takže PIC není porušena (např. ✍Boeckx, 2004; ✍Bhatt, 2005). Takové přístupy analyzují zapuštěné věty v problematických souvětích např. jako pouhé VP – tj. chybí fázové hlavy v a C –, takže maticové sloveso se může shodovat s argumentem v zapuštěné větě, protože tato operace nepřekračuje žádné fázové hranice.